Zita Kabátová

27. května 2012 v 16:58 | T.N.R |  Články
Moc nevím jak začít, ale potřebuju ze sebe dostat pár vět, které mě tíží. Již nějaký ten pátek znám velmi dobře zajetý koloběh života, je to nezvratný chod, který prostě je a bude. Pokud se někdo narodí, je to velká radost znatelná úsměvem lidí a slzami štěstí. V opačném případě se jedná o velice bolestnou událost. Snad nejhorší je být přítomen odchodu milující bytosti a vědět, že ve vašich silách není možno cokoli zvrátit, udělat, kdy se ve Vás pere srdce, které tuto skutečnost nechce akceptovat a rozum, který Vás na to připravuje. Sice jsme se znali jen šest let a vídali se párkrát do roka, ale i tak jsme si vybudovali krásný přátelský vztah. Vybavují se mě všechna naše setkání, povídání si naprosto o čemkoli, hlavně toho stihnout probrat co nejvíce než budu muset odejít. Byla vždy noblesní, se srdcem na dlani, a to i při našem posledním letošním květnovém setkání. Když jsem přistupoval k nemocničnímu lůžku, byl jsem si skoro jist, že mě nepozná, ale opak byl pravdou. Poznala! Bylo patrné, že ji každé slovo velice vysiluje, proto má návštěva byla v řádu několika minut. Při větě: "Ty mě tu držíš za ruku a mě je na chvilku krásně" mnou projely hřejivé pocity kažené vědomím, že je to naše poslední setkání. Jak rád bych se pletl!
Navždy budeš mít v mém srdci své místo a ve vzpomínkách se vždy rád vrátím do společně strávených chvil.
Za vše ti Zituško moc děkuji, tvůj Tomáš!
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Aktuální články

Reklama